Už je to osm měsíců, co jsme s manželem udělali zatím největší krok v našich životech a kompletně změnili životní styl. Z bytu v paneláku na sídlišti jsme se přestěhovali do domku se zahradou v malé vesničce.
Od narození jsem bydlela v sedmém patře a nějakou dobu u manžela dokonce v devátém. Jenže já jsem ráda při zemi. Bydlení ve vysokých patrech mi nedělá dobře a nemám to ráda ani na dovolené. Kromě toho mám taky ráda klid a ticho. Nemám ráda zvuky aut, tramvají ani křik lidí. Lidi dokonce nemám ráda skoro vůbec a chci je potkávat jen někdy. Když mám náladu. Určitě ne v 6 ráno ve výtahu, když jdu na procházku. A vlastně taky vůbec nechci jezdit výtahem.
Žít na vesnici jsem chtěla odmalička a nejraději jsem trávila čas u babičky na venkově. Líbil se mi život venku, na vzduchu, se zvířaty a nejlíp špinavá od hlíny. To mi zůstalo doteď. Ráda chodím bosá, válím se v trávě, lezu na stromy a bořím ruce do hlíny. A už od dětství jsem snila o tom, že budu mít svůj domek, kde budu chodit ve lněných šatech, vařit v modro-bílé kuchyni, pít kávu z cibuláku a hostit rodinu a přátele u velkého dřevěného stolu. Spát budu v ložnici, která bude vonět dřevem a starodávnou skříň budu zamykat na klíč. Za okny budu mít truhlíky s květinami a před domem pivoňky. Na zahradě budu pěstovat rajčata, česnek a spoustu bylinek. Budu mít taky kompost a kolem něho kus neudržované trávy, kde porostou všechny divoké byliny a rostliny tak, jak se jim zachce. Na dalším kusu zahrady bude rozkvetlá louka a taky útulný koutek na cvičení, lemovaný záclonami, kde dostane moje jógová praxe úplně nový rozměr. Mezi jabloněmi bude viset houpací síť, ze které budu v noci pozorovat měsíc a hvězdy. Můj manžel bude mít svou vysněnou zahradní kuchyň, kolem které budou sedačky a polštáře a budou se tam odehrávat ty nejlepší a nejpohodovější zahradní párty.
Věděla jsem taky, že určitě nikdy nebudu mít anglický trávník, velký bazén, zahradu plnou různých ostrůvků s kameny a cizokrajnými rostlinami, ani lesklou kuchyň bez úchytek, ani obří zrcadlové skříně. Moje představa o životě byla vždycky tradiční, staromódní, podle života, který jsem jako malá znala z prázdnin u babičky. A s takovou představou jsem několik let každý den usínala, každý den si takový život vysnívala.
Tenhle článek nemá žádnou pointu, nemá nic naučit, namotivovat ani inspirovat. Jen na mě dnes ráno přišla obrovská vděčnost a dojetí nad tím, jak život funguje.
"Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit."
