úterý 18. srpna 2015

Střípky mých dnů XLIV

Venku je ve srovnání s posledními dny poměrně chladno a já sedím doma v obýváku, piju horké kakao a sepisuju další střípky všedních dnů. Teploměr ukazuje o 20°C míň, než před pár dny a mně to moc vyhovuje. Konečně spím celou noc, mám plno energie, můžu cvičit, mám chuť k jídlu... Prostě je všechno najednou zase normální. 



  • S prarodiči jsem zavařovala okurky. Náš recept je nejlepší ze všech (to říká o svých okurkách asi každý). Dali jsme do nich s dědou i feferonky, jako každý rok a jsou prostě skvělé. Křupavé, sladkokyselé a pikantní. 
  • Nedávno jsem navštívila Znojmo. Obě náměstí se mi moc líbí, ale jinak mě město jako takové nijak neoslovilo. Viděla jsem ale dům, kde v dětství žil můj taťka, za což jsem ráda.
  • Horké dny jsme trávili převážně na přehradě, kde nám bylo nesrovnatelně líp. Máme tam svoje super místečko, které objevil manžel. Jezdili jsme většinou stejná banda a každý den jsme se tam potkávali se stejnými lidmi a psy. Bylo to super.
  • Se sousedem jsme po dlouhé době upekli něco sladkého. Jako vždy to byl nás oblíbený čokoládový fondant. K němu jsme udělali třešňovou omáčku. Nebyla špatná, ale maliny mně k němu sedí víc.
  • Za necelý měsíc a půl, co mám řidičák, jsem ujela svou první tisícovku. Řídím skoro každý den a strašně mě to baví. Mít svoje auto je nepopsatelný pocit. Svoboda, nezávislost, ale i velká zodpovědnost. Moje auto je moje útočiště. Když si do něho po práci sednu a zavřu dveře, je mně krásně a cítím se šťastná. Když mě něco štve, jdu si sednout do auta, protože se tam cítím doma a svým způsobem bezpečně, jakkoli blbě to zní. Jsem vděčná manželovi, že mě k řidičáku dokopal. I když jsem to nikdy nechtěla přiznat, umět řídit auto byl můj sen už od malička. Když mi bylo asi 6, měla jsem v autě dřevěný kulatý fotorámeček a při každé jízdě jsem předstírala, že je to volant a že řídím. Nepřešlo mě to ani v dospělosti, kdy jsem si jako spolujezdec často představovala, jaké by to bylo, kdybych řídila já. Měla jsem ale z autoškoly takový strach, že jsem raději předstírala, že řídit nechci, abych měla od všech pokoj. Takže je asi pochopitelné, že zvládnutí autoškoly považuju za svůj největší životní úspěch (mnohem větší, než VŠ titul nebo cokoli jiného). Toť můj automobilový příběh :)
  • A nakonec něco z jiného soudku. Poslední měsíc jsem intenzivně hledala nový parfém, který by mě uchvátil. Chtěla sem něco staršího, klasického, možná až kultovního. Bohužel jsem nenašla, takže jsem si opět už po několikáté koupila můj oblíbený Lanvin Rumeur 2 Rose, který pravidelně střídám s Lanvin D´Arpege. Značka Lanvin je pro mě co se týče historie parfémů top, ale bohužel tyto dvě vůně vydrží jen chviličku. Možná nakonec hledání nového parfému vzdám, obětuju několik tisíc a pořídím si poprvé v životě Chanel Coco Mademoiselle, do kterého jsem se zamilovala v 16 letech v Paříži. To je jediná vůně, která mi už 11 let neuvěřitelně voní. Pokaždé, když jdu do parfumerie, nastříkám si ji na několik papírků, které si pak rozmístím do kabelky, peněženky nebo do komody ke spodnímu prádlu. Nikdy se mi neomrzí.

To je z dnešních střípků už úplně vše. Užijte si osvěžující počasí a mějte se krásně.

2 komentáře: